Jde o akutní nakažlivé onemocnění, které bylo zavlečeno do Evropy z Ameriky v 18. století. Na našem území byla psinka zaznamenána po první světové válce jako velmi nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností zejména u psů.

Původce:
Původce psinky je virus z čeledi Paramyxoviridae, poměrně odolný ve vnějším prostředí.

Způsob nakažení:
Z nemocného zvířete se virus vylučuje do vnějšího prostředí všemi výměšky. Přenos infekce je realizován přímým kontaktem mezi psy, ale i zprostředkovaně (krmivem nebo nápojem, potřísněným výměšky nemocného psa, po olíznutí infikovaných předmětů apod.). Popsán byl ~ přenos vzduchem v případě ustájení nemocných a zdravých psů v jednom prostoru. Nejčastěji psinkou onemocní psi do jednoho roku stáří. Onemocnět mohou však i psi starší. Psinka často probíhá v tzv. "vlnách", zpravidla z jara a na podzim. Podstatný vliv na vznik a průběh onemocnění má u psa i jeho celkový zdravotní stav (nachlazení, trávicí poruchy apod.) a to, jak je zvíře vyživováno (podvýživa, nedostatek minerálních látek a vitamínů).

Inkubační doba u psinky je 3 až 7 dní. V některých případech probíhá ,nemocnění velmi rychle. Jedná se o případy, kdy se virus po náhlém vzestupu teploty pomnoží, vyplaví do krve a pes uhyne, zpravidla do 3 dnů.

Klinický obraz:
Podle toho, které orgány jsou původcem nejvíce postižené, rozeznáváme čtyři základní formy psinky: plicní, střevní, nervovou a kožní. Průběh onemocnění je rozmanitý. Každá forma se může vyskytovat samostatně (nervová forma se vyskytuje samostatně vzácně), popř. může jedna forma přecházet v druhou. Zpravidla však u všech druhů začíná psinka zvýšenou tělesnou teplotou, nechutenstvím, malátností, pes se chová samotářsky, chvěje se, je nevrlý, snadno unavitelný, srst bývá zježená.

U plicní formy se brzy objevují příznaky zánětu dýchacích cest (výtok z nosu, pes si tře nos o přední tlapky), výměšek z nosu je řídký, později hlenovitý až hnisavý s příměsí krve. Později se dostaví kašel, občas až záchvatovitý, poukazující na zánět hrtanu a průdušek. Tento stav může přejít až v zánět plic. Současně s příznaky postižení horních cest dýchacích se objevují i záněty učních spojivek, vzácně i rohovky. Oko je citlivé na světlo (tzv. světloplachost).

Při střevní formě vystupují do popředí příznaky zánětu hltanu, mandlí, žaludku a střev. Pes zvrací (zvratky jsou hlenovité, žlutě zbarvené), trus je řídký, hlenovitý, často s příměsí krve.

Nervová forma většinou nastupuje v průběhu formy plicní nebo střevní a projevuje se místními záškuby (v obličejové části, na čenichu, na pyscích, tvářích, žvýkacích svalech, na svalech krku a končetin), které se objevují rytmicky buď trvale, nebo s určitým časovým odstupem. V některých případech se objevují i celkové nervové příznaky připomínající epileptické (padoucnicové) záchvaty. Záchvaty často končí obrnami, zejména zadních končetin.

V současné době se méně často objevuje forma kožní. Projevuje se zrohovatěním a popraskáním vrchní vrstvy pokožky na polštářcích tlap.

Léčba psinkového onemocnění je velmi problematická a zpravidla neúspěšná (odborná literatura uvádí až 60% neúspěšně léčených případů).

Prevence:
Základním ochranným opatřením proti nakažení psa tímto onemocněním je včasná vakcinace. Podobně jako v případě parvovirózy i u psinky většina výrobců vakcín doporučuje zahájit očkovací program v 6. až 8. týdnu věku psa. V případě výskytu psinky v populaci psů je vhodné omezit vzájemný kontakt psů v rámci hromadných kynologických akcí apod.