Člověk je řazen podle svého temperamentu, postoje k okolí, emocí, psychického tempa, reflexe, adaptability, ale i konstituce atd., do jedné ze čtyř základních psychologických skupin:

• melancholik

• cholerik

• sangvinik

• flegmatik

Do těchto skupin lze řadit i psy. Je třeba si však uvědomovat, že na žádného psa neexistuje přesná „šablona“. Každá typologická skupina má své charakteristické rysy, ale nelze určit hranici mezi jednotlivými typy. Více méně se prolínají. Musíme proto počítat i s tzv. mezitypy. Ale pokud známe svého psa a jeho chování, objektivně zhodnotíme, který z jeho projevů je převládající, poměrně lehce zjistíme, zda se jedná o melancholika, cholerika, sangvinika či flegmatika.

 Jakou charakteristiku mají jednotlivé psychologické skupiny psů?

Melancholik

Melancholici jsou ze jmenovaných čtyř skupin nejproblematičtější a pro pochopení a respektování jejich charakteru pro majitele nejnáročnější.

Psi melancholici bývají značně psychicky labilní. Jsou rozlišitelné dva typy:

nervózní a méně soustřediví - pozorujeme u nich lekavost, výrazně reagují na vnější impulsy někdy až hystericky. Bývají uštěkaní - jejich hlasové projevy jsou v podstatě preventivním „zastrašováním“.

poměrně klidní - ale pozorujeme u nich jistou dávku stísněnosti a nejistoty. Hlasově se projevují nesrovnatelně méně, než první skupina. Dělají spíše dojem tichého a plachého psa.

U melancholiků často pozorujeme strach. Nemají potřebu objevovat nové a nepoznané. Třeba i před domnělým nebezpečím utíkají a často se skrývají podle podmínek v koutech, pod postelí, pod autem… Zejména v cizím prostředí jsou ve stálém střehu. V případě, že mají pocit ohrožení a nemohou utéci nebo se ukrýt, reagují s agresí. Ve stresu nebo pro ně nepříjemné situaci se často pomočují. Psi obou skupin mají nízké sebevědomí. K cizím lidem a předmětům jsou nedůvěřiví, těžko se kontaktují s ostatními psy, k neznámým lidem mají více než odstup. Při výcviku jsou roztěkaní, nesoustředí se na cvičitele ani na požadované úkony. Jejich výcvik je velice svízelný, mnohdy až nemožný. Už i ostřejší povel může způsobit, že se melancholik doslova uzavře sám do sebe. Fyzický trest nebo tvrdší zacházení absolutně nepřichází v úvahu - jejich následky jsou velmi dlouhodobé, ne-li trvalé. Melancholik se jen málo kdy dá vyprovokovat k dovádění a spontánní radosti. Tento pes se nejlépe cítí doma na oblíbeném krytém stanovišti, společnost dětí nebo cizích osob mu vysloveně nedělá dobře. Vyžaduje svůj klid, minimální vzruchy, pravidelnost až stereotyp. Špatně se sžívá s novým prostředím a společností - jeho adaptace je dlouhodobý proces. Melancholik projevuje svou nejistotu i držením těla. Jakoby vyjadřovalo sevření: ocas nesený nízko, případně stočený pod břichem, pokrčené končetiny a snížený trup, hlava snížená, uši položené dozadu a nízko, mimické svaly vypnuté. V okamžiku, kdy se cítí nejistě, zpozorujeme jeho těkavý pohled. Skutečně uvolněný je jen ve známém prostředí.

Soužití s melancholikem není jednoduché, ale zdaleka ne nemožné, jak by se dalo z charakteristiky vyvodit. Je-li melancholik rozumně veden, majitel mu pomůže pozvednout sebevědomí a zejména v období vtištění a útlého mládí je mu věnována patřičná pozornost, nežádoucí projevy se nemusí rozvinout. Při takovém přístupu může být i z melancholika příjemný společník. Vyžaduje však veliké porozumění majitele pro jeho labilitu, které ale v žádném případě nesmí vést k rozmazlování nebo nepřiměřenému ochráncovství. V tom případě se pak specifické chování melancholika může gradovat k neúnosnosti. Tito psi pak mají velké sklony až k žárlivé závislosti na jednom členu rodiny, z čehož vyplývají další nepříjemnosti, jak si zajisté každý umí představit. Melancholik je spokojený v tiché rodině, případně je ideálním společníkem opuštěného člověka, který je spokojený ve své uzavřenosti, stejně jako jeho pes. Takovému majiteli je melancholik naprosto oddaný, hlídá si svého člověka na každém kroku.

    Člověk je řazen podle svého temperamentu, postoje k okolí, emocí, psychického tempa, reflexe, adaptability, ale i konstituce atd., do jedné ze čtyř základních psychologických skupin:

• melancholik

• cholerik

• sangvinik

• flegmatik

Do těchto skupin lze řadit i psy. Je třeba si však uvědomovat, že na žádného psa neexistuje přesná „šablona“. Každá typologická skupina má své charakteristické rysy, ale nelze určit hranici mezi jednotlivými typy. Více méně se prolínají. Musíme proto počítat i s tzv. mezitypy. Ale pokud známe svého psa a jeho chování, objektivně zhodnotíme, který z jeho projevů je převládající, poměrně lehce zjistíme, zda se jedná o melancholika, cholerika, sangvinika či flegmatika.

 Jakou charakteristiku mají jednotlivé psychologické skupiny psů?

Melancholik

Melancholici jsou ze jmenovaných čtyř skupin nejproblematičtější a pro pochopení a respektování jejich charakteru pro majitele nejnáročnější.

Psi melancholici bývají značně psychicky labilní. Jsou rozlišitelné dva typy:

nervózní a méně soustřediví - pozorujeme u nich lekavost, výrazně reagují na vnější impulsy někdy až hystericky. Bývají uštěkaní - jejich hlasové projevy jsou v podstatě preventivním „zastrašováním“.

poměrně klidní - ale pozorujeme u nich jistou dávku stísněnosti a nejistoty. Hlasově se projevují nesrovnatelně méně, než první skupina. Dělají spíše dojem tichého a plachého psa.

U melancholiků často pozorujeme strach. Nemají potřebu objevovat nové a nepoznané. Třeba i před domnělým nebezpečím utíkají a často se skrývají podle podmínek v koutech, pod postelí, pod autem… Zejména v cizím prostředí jsou ve stálém střehu. V případě, že mají pocit ohrožení a nemohou utéci nebo se ukrýt, reagují s agresí. Ve stresu nebo pro ně nepříjemné situaci se často pomočují. Psi obou skupin mají nízké sebevědomí. K cizím lidem a předmětům jsou nedůvěřiví, těžko se kontaktují s ostatními psy, k neznámým lidem mají více než odstup. Při výcviku jsou roztěkaní, nesoustředí se na cvičitele ani na požadované úkony. Jejich výcvik je velice svízelný, mnohdy až nemožný. Už i ostřejší povel může způsobit, že se melancholik doslova uzavře sám do sebe. Fyzický trest nebo tvrdší zacházení absolutně nepřichází v úvahu - jejich následky jsou velmi dlouhodobé, ne-li trvalé. Melancholik se jen málo kdy dá vyprovokovat k dovádění a spontánní radosti. Tento pes se nejlépe cítí doma na oblíbeném krytém stanovišti, společnost dětí nebo cizích osob mu vysloveně nedělá dobře. Vyžaduje svůj klid, minimální vzruchy, pravidelnost až stereotyp. Špatně se sžívá s novým prostředím a společností - jeho adaptace je dlouhodobý proces. Melancholik projevuje svou nejistotu i držením těla. Jakoby vyjadřovalo sevření: ocas nesený nízko, případně stočený pod břichem, pokrčené končetiny a snížený trup, hlava snížená, uši položené dozadu a nízko, mimické svaly vypnuté. V okamžiku, kdy se cítí nejistě, zpozorujeme jeho těkavý pohled. Skutečně uvolněný je jen ve známém prostředí.

Soužití s melancholikem není jednoduché, ale zdaleka ne nemožné, jak by se dalo z charakteristiky vyvodit. Je-li melancholik rozumně veden, majitel mu pomůže pozvednout sebevědomí a zejména v období vtištění a útlého mládí je mu věnována patřičná pozornost, nežádoucí projevy se nemusí rozvinout. Při takovém přístupu může být i z melancholika příjemný společník. Vyžaduje však veliké porozumění majitele pro jeho labilitu, které ale v žádném případě nesmí vést k rozmazlování nebo nepřiměřenému ochráncovství. V tom případě se pak specifické chování melancholika může gradovat k neúnosnosti. Tito psi pak mají velké sklony až k žárlivé závislosti na jednom členu rodiny, z čehož vyplývají další nepříjemnosti, jak si zajisté každý umí představit. Melancholik je spokojený v tiché rodině, případně je ideálním společníkem opuštěného člověka, který je spokojený ve své uzavřenosti, stejně jako jeho pes. Takovému majiteli je melancholik naprosto oddaný, hlídá si svého člověka na každém kroku.

Cholerik

Cholerický pes je ztělesněním energie, neúnavnosti, smělosti a obratnosti. Zvědavě, někdy až zbrkle objevuje nepoznané. Rozhodně mu nechybí kuráž. Je nesmírně činorodý, zejména v mládí až nezkrotný. Dokáže se spontánně radovat, kupříkladu jeho uvítací rituál při příchodu majitele hraničí s divokostí. Aktivita mu činí problémy v setrvání v klidu. Cholerik je lehce vydrážditelný, ve smečce prosazuje své „místo na slunci“ mnohdy i za cenu rvačky. Má výraznou tendenci k dominanci a při styku s náhodným rivalem dává impuls ke konfrontaci. Rozdováděný či vydrážděný cholerik se jen pomalu zklidňuje. Choleričtí psi bývají značně ostří.

Výcvik takového psa je vzhledem k jeho soustředivosti a roztěkanosti poměrně náročný. Vyžaduje systematičnost, zásadovost a důslednost, ale nikoli tvrdé donucování! V tomto případě pes přestává spolupracovat. Při cvičení je nutno se psem pracovat v „malých dávkách“, ale s pravidelným opakováním. Lehce se učí aport, překonávání překážek, naopak cviky typu sedni - lehni - stůj a odložení mu dělají značné problémy. Cholerik patří do rukou skutečně zkušeného a trpělivého cvičitele, který dokáže jeho prudké reakce zavčas usměrnit.

Dobře vychovaní a zvládnutí cholerici jsou ideální pro dynamické sporty např. agility, skokové práce, jsou neúnavní aportéři i průvodci sportovně založených majitelů. Milují dlouhé vycházky i zvládají se ctí dlouhé tůry aniž by ztráceli svůj elán.

Cholerického psa poznáme lehce podle držení těla: jeho svalstvo má stálý vysoký tonus, ocas nese vysoko, mnohdy až zcela zdvižený. Hlavu drží též vysoko, mimika vyjadřuje trvalé napětí a výraz zvídavosti. V kontaktu s jinými psy je excitovaný, často má naježenou srst na hřbetě a bedrech.

Cholerik nepatří do rukou každému. Při špatném vedení a neusměrnění temperamentu takového jedince se z něj lehce stane nezvládnutelný pes, který se změní v postrach svého okolí a je zdrojem věčných potyček. Majitel by měl mít autoritu, dokázat s klidem a důsledně řešit krajní situace, ale především svým přístupem jim předcházet

Sangvinik

Pes sangvinik je ideálním psem. Je velmi pohyblivý, nikoli však zbrklý. Rychle reaguje na podněty, jeho projevy jsou vyrovnané, daly by se téměř pojmenovat jako promyšlené. V ještě nepoznané situaci neztrácí půdu „pod nohama“. Sangvinici jsou nekonfliktní, sebevědomí a velmi družní ve vztahu k lidem i k ostatním psům. Nedají se vyprovokovat k extrémním agresivním nebo defenzivním reakcím. Ve smečce zaujímají pozici vůdčího psa, nebo (při více sangvinicích v societě) vysoké postavení. Jsou respektováni pro svou přirozenou autoritu, aniž by si ji museli často upevňovat střety s níže postavenými jedinci. Rozdováděný sangvinik se dá lehce zklidnit a po chvíli se dokáže plně soustředit. Sangvinický pes stále, byť by mnohdy nepostřehnutelně, sleduje svého majitele i dění kolem. Je soustředivý, chápavý a pozorný k povelům, ochotně a radostně vykonává práci. Lehce se vychovává i cvičí, naučené si dlouhodobě pamatuje. Sangvinik je velice příjemný společník, vhodný pro všechny věkové kategorie majitelů. S přehledem zvládá různé situace, je adaptabilní. Rozhodně se dá říci, že je to velmi spolehlivý pes. Výborně se osvědčuje zejména při canisterapii, při záchranných pracích, ale i při jakémkoli jiném výcviku s ohledem na plemeno a jeho určení. Sangvinik svým držením těla vyjadřuje sebevědomí, uvolněnost a klid, čímž vyvolává dojem elegance. Napětí svalů je vždy přiměřené situaci, mimika jasně vyjadřuje míru jeho soustředění či uvolnění. Dá se říci, že tento pes je „čitelný a přímočarý“. 

Flegmatik

Flegmatik je klidný, jako by uzavřený a rozvážný až váhavý pes. V nově vzniklé situaci se pomaleji orientuje. Reaguje méně živě než ostatní typy, ale jeho pomalost naprosto neznamená tupost nebo nižší inteligenci! Mnohdy máme pocit, že je i motoricky pomalejší. Ale nenechejme se mýlit! Flegmatik dokáže být stejně rychlý jako ostatní psi, ale musí mít k tomu skutečný důvod. Při hrách a dovádění postrádá dychtivost, tak, jak je typické u choleriků nebo sangviniků. Flegmatici jsou vesměs přátelští a nekonfliktní. Ve smečce se neprosazují, nevyhledávají ani neprovokují šarvátky. Pokud je flegmatik napaden, dokáže se bránit velice tvrdě. Snáší hůře rychlé změny a přizpůsobení se k jiným podmínkám mu dělá problémy. Výcvik takového psa vyžaduje více trpělivosti, učí se pomaleji, ale naučené si pevně uchová. Rychlé přechody z jednoho úkonu na druhý zvládá obtížně. Odložení, sedni-lehni-stůj, chození u nohy bez vodítka atd. mu nedělá nejmenší problémy. Dokáže být vzácněji i velmi dynamický, ale málokdy dosáhne takových výsledků, jako sangvinik. Flegmatik má uvolněné držení těla, pohyby nejsou zbytečně uspěchané. V mimice psa se odráží určitá dobromyslnost mnohdy až laskavost.

Psychologické mezitypy

V předchozím textu jsme se seznámili s jednotlivými psychologickými typy psů - melancholiky, choleriky, sangviniky a flegmatiky.

Žádný majitel pejska neočekává, že se jeho štěkající přítel bude chovat a projevovat v jasně daných hranicích. Každý pes je individualita, která má svůj vlastní jedinečný charakter. S ním počítáme a respektujeme jej, v něm taky spočívá jeho neopakovatelná krása, ale mnohdy pro člověka i veliký otazník.

Každý majitel psa by měl svého psa znát (bohužel ne vždy tomu tak je), uvědomovat si specifika jeho chování i povahy.

Pokud se budeme snažit zařadit svého psa do psychologických skupin, musíme počítat i s mezitypy.

Vyhraněný typ se projevuje tak, jak již bylo popsáno (pochopitelně popisy k jednotlivým typům nemohou zcela dokonale vyjádřit charakteristické rysy, protože se vždy poněkud individuálně liší).

Mezityp nese výrazné znaky chování jednotlivého typu s menší či větší odchylkou směrem k typům ostatním.

Mezitypy jsou velmi mnohotvárné v kombinacích jednotlivých projevů. Proto není možné vyjmenovat všechny jejich varianty, z toho důvodu jsou vyjmenované jen ty základní. Každý si může při zhodnocení chování svého psa poměrně lehce vytvořit jeho profil a přiřadit psychologický typ nebo mezityp.

 

Sangvinik <=> flegmatik

Jmenovaný mezityp v dané skupině bývá poměrně častý. Výchova štěněte bývá nekomplikovaná a spolupráce při výcviku je dobrá. Pes živě reaguje, je však méně dychtivý plnit úkoly. Tito psi jsou nekonfliktní, naprosto nevyhledávají potyčky, ve smečce se neprosazují na vůdčí post. Dobře se začleňují do society a bezproblémově přivykají novému prostředí a podmínkám.

 

Sangvinik <=> cholerik

Výchova štěněte musí být důsledná a jeho chování pečlivě usměrňováno. Při výcviku jednotlivé úkony častěji obměňujeme. Pes rychle reaguje, jeho pozornost však bývá lehce odpoutatelná vnějšími podněty. Bývá vznětlivější, což se projevuje při kontaktu s dalšími psy, nevyhledává sice pravidelně potyčky, ale lehce se dá k nim strhnout. Jeho včlenění do stávající smečky bývá komplikovanější, má od prvopočátku snahu o zaujetí vysokého postavení.

 

Sangvinik <=> melancholik

Tyto psychologické typy jsou naprosto protichůdné, proto se nevyskytují.

 

Melancholik <=> cholerik

Tato kombinace je takřka nepředstavitelná, ale jedinci tohoto mezitypu existují. Jedná se ovšem o melancholiky prvního typu (viz předchozí text). Tito psi, zejména ve vyhraněné situaci, při excesu, nebo při ohrožení mohou přejít do polohy cholerika. Musíme však rozlišit, zda se jedná o hysterický projev, což není vždy zrovna jednoduché. Dá se říci, že jejich reakce mohou být až nevypočitatelné. Tito psi však nikdy nemají rysy typické pro cholerika jako je kuráž, elán, odvaha, sebevědomí a snaha o dominanci atd.. Stále převažuje jejich melancholičnost. Jejich výchova je velmi náročná a to i na trpělivost a klid majitele. Při pochopení této komplikované povahy a umění s ní zacházet však se lze i s takovým psem vcelku pohodově sžít.

 

Melancholik <=> flegmatik

Tato kombinace se týká melancholiků druhého typu. Vyskytuje se častěji, než předchozí mezityp. Tento pes se za určitých podmínek může dostat až do polohy pasivní resistence, zejména při stresujících příhodách, pokud zůstane opuštěn, při ztrátě zázemí a podobně. Nikdy však není tak přátelský k okolí, jako flegmatik a také postrádá jeho klid. Opět jako u předchozího mezitypu neztratí své charakteristické projevy, ty jsou vždy nadřazeny projevům flegmatika. Jeho výchova je velmi náročná.

 

Flegmatik <=> cholerik

Tyto psychologické typy jsou naprosto protichůdné a proto nevyskytují.

I když se v chování psa dominantně projevují znaky vyhraněného psychologického typu a třeba jen okrajově kteréhokoli dalšího, je třeba při soužití, ale především při výchově a výcviku právě tyto znaky nepřehlížet. Pokud akceptujeme - řekněme - zvláštnosti svého psa, určitě naše komunikace s ním bude podstatně jednodušší.

Societa a začleňování

Už v útlém věku štěněte lze poznat, ke které psychologické skupině s největší pravděpodobností patří (každý chovatel ví, že i psí miminka nepřehlédnutelně projevují svou povahu). Proto už při výběru štěněte můžeme vytipovat jedince, se kterým budeme navzájem jako „na míru“. V tomto okamžiku je především důležité vědět, co od pejska v budoucnu očekáváme - (neboť kupříkladu flegmatické štěně těžko v budoucnosti naplní naše ambice v agility, melancholik nebude spokojeným členem smečky, atd.) v jakých podmínkách bude žít, co mu můžeme poskytnout a samozřejmě - na co stačí naše schopnosti, síly a možnosti.

A ještě něco, na což se často zapomíná - je důležité znát sama sebe!

(Melancholicky laděný člověk by si neměl pořizovat psího cholerika, stejně jako cholerik psa melancholického typu. Jaké trápení by je čekalo, si umíme představit.)

Jistěže výchovou, přístupem a pochopením, péčí, prostředím, svou osobností i autoritou a mnoha dalšími vlivy „tvarujeme“ chování psa. Ale platí, že se jedná vždy jen o jeho usměrňování a dotváření. Proto při výběru štěněte pozorně sledujeme chování psíka - zda je průbojný, výbojný, ustrašený, netečný… Zhodnotíme i prostředí, v jakém žije v první etapě svého života, jaké má podmínky, neboť období vtištění je pro formování psychiky psa klíčové. Je velmi dobré poznat i rodiče štěněte.

Rozhodně si úsudek o štěňátku neuděláme během půlhodinové návštěvy chovatele a také slušný chovatel umožní novému zájemci o pejska několik „exkurzí“. Vždyť jde o mnoho let života psa…

Při výběru štěněte už víme, jakou máme představu o psovi. Jakého psa si přejeme, aby z mrňouska vyrostl. Je rozdíl, zda bude žít pejsek „jedináček“ pouze ve společnosti lidí, nebo bude mít i dalšího či další psí partnery.

V prvním případě je situace podstatně jednodušší. Pejsek se bude muset přizpůsobit jen lidské společnosti, v druhém i společnosti psí.

Na výchovu a utváření „jedináčka“ je vždy více času. Obvykle je více pozorován, usměrňován a řekněme „tvarován k obrazu majitele“. Ale také hýčkán a nezřídka, bohužel, i kažen - čímž nechci říci, že u „nejedináčků“ k tomuto také nemůže dojít.

Pokud plánujeme, že pejsek zůstane výhledově v rodině psím „sólistou“, máme odhadnuté nebo známe své kynologické schopnosti, podmínky a časové rezervy, je volba jednodušší. (Pochopitelně takřka každý by si přál vyrovnaného a sebevědomého sangvinika, se kterým je „domluva“ jednoduchá.)

Ve druhém případě musíme velmi dobře znát i povahy a projevy svého či svých psů, hierarchické vztahy smečky atd.. Za těchto podmínek a znalostí jsme schopni (při dobrém výběru) štěněti udělat život příjemným, v opačném případě mu jej pěkně osladit. A nakonec i sobě, protože neharmonická smečka není opravdu nic příjemného.

(Je jasné, že psí melancholický introvert nebo hysterik nebude mít ve smečce na růžích ustláno. Zůstane vždy na okraji society a výše postavení jedinci, zejména cholerici, mu dají zabrat.)

Zde je namístě si uvědomit, jakým způsobem je utvářena tzv. přirozená smečka a jakým smečka domácích psů.

Utváření přirozené smečky je dlouhodobý, kontinuální a selektivní proces. Vyplývá z příbuzenských a partnerských vztahů členů society, dobrovolného odchodu jednotlivců, ale taky vyčlenění nepatřičných jedinců, početní potřeby smečky, úživnosti teritoria, přírodních podmínek atd.. A taky včlenění se nových zvířat. Příchod nového psa nebo feny do stávající smečky není zdaleka jednouchý proces. V první řadě musí být pro nového člena ve smečce „místo“. Ne každému je dovoleno připojit se. Novic nesmí být rušivým elementem, musí být schopen přizpůsobit se societě, respektovat hierarchická i pravidla soužití. Musí být zdravým jak po stránce tělesné, tak i psychické. V každém případě musí být platným, řekněme, přínosným členem smečky. Když uvážíme, jak dokonalým organismem je přírodní smečka, jak perfektní musí být její souhra, aby přežila nejen nebližší časový horizont, ale aby měla svou budoucnost v potomcích, musí být pravidla velmi tvrdá, jednoznačná a nekompromisní. A to vše v drsných přírodních podmínkách. Slabý, nevhodný nebo asociální člen smečky by byl nejen její brzdou a přítěží, ale doslova by jí škodil a dokonce by mohl přivodit její zkázu.

Domácí smečku utváří vždy člověk. I při sebevětší snaze o sestavení ideální psí společnosti, při maximálních znalostech a respektu pravidel nemůžeme poskytnout dokonalou možnost pro vznik přirozené society. Vždy se jedná, i při nejlepší vůli, o princip pokusu a omylu. Proto při zapojování nového člena do stávající smečky je osudově důležité pečlivě zvažovat, který jedinec je vhodný a který ne.

I u našich prošlechtěných a opečovávaných psů, žijících s člověkem tisíce let, jsou atavismy zachovány. Vliv člověka na psí psýchu může být obrovský, ale atavistické chování je stále pevné. Čemuž můžeme být jedině rádi, protože psychicky zdravý pes se chová sociálně, nezáludně, přímočaře. Při pochopení tohoto jednání se můžeme vyhnout mnohé chybě.

Člověk je součástí „své smečky“. Každodenně zasahuje do jejího dění, ať už pasivně, nebo aktivně. Samozřejmě má také obrovský vliv na její harmonii, soužití. Ale nemůže zasáhnou do skutečné hierarchie psů. I když je v podstatě jejím vůdcem, žebříček postavení psů si vždy vytváří psi sami. Oni sami nejlépe vědí, který z nich je skutečně ten nejschopnější, který z jejich hlediska odpovídá ideálu a požadované autoritě. (Už i dva psi mají svou hierarchii.) Člověk může zasáhnout do potyček, preferovat nebo ochraňovat defenzivnější nebo slabé jedince, ale skutečnou hierarchii nezmění. Z outsidera nikdy jedničku neudělá. Právě naopak! Psi v jeho přítomnosti sice budou respektovat, nebo spíš tolerovat slabšího jedince. V okamžiku, kdy se octnou mimo dosah „spravedlivé“ lidské ruky, se postavení ve smečce opět přirozeně uspořádá a chudákovi to spočítají i s úroky. A takový psí život je skutečně pod psa. Je jasné, že vždy v societě bude její „hlava“ a zákonitě i „ocásek“. Ale to ještě neznamená, že i ten poslední v pořadí musí být vysloveným otloukánkem. A právě aby k takovému případu nedošlo, je nutné velmi pozorně zvažovat, které štěně má ve smečce dobrou budoucnost a které by si užilo hojně trápení.

Uspořádání psí society je opravdu složitý proces. Příchod nového jedince do smečky musí být vždy velice uvážený a pokud chceme ve smečce zachovat klid a harmonii, vybíráme nového příchozího psa nebo fenku s velkým citem. Také volíme vhodnou dobu - například nepřivedeme „novice“ v době, kdy naše fena je vysokém stupni březosti, nebo má maličká štěňata atd., čímž by se vztahy mezi psy mohly v prvopočátku narušit.

Samozřejmě musíme počítat s tím, že pokud nový člen bude již dospělý, bude v prvních dnech ve smečce větší či menší napětí. Žádný ze stávajících jedinců nebude chtít dobrovolně slevit a sestoupit v hierarchickém žebříčku o stupeň níže. Proto můžeme očekávat střety nejen s novým psem, který se bude chtít dříve či později prosadit, ale případně i mezi starousedlíky. Pokud se mění smečková hierarchie přirozeně, například vzhledem k přibývajícímu věku psů, probíhá vše obvykle hladce, mnohdy až skrytě. Jestliže přibude nový dospělec, je průběh dramatičtější. V případě, že se jedná o štěně, dění bude klidnější. Mladý psík se přirozeně podvolí autoritě dospělých a v případě, že by přece jen překročil některá z tabu, bude velice rychle usměrněn.

Je dobré si uvědomit, že psi jsou nesmírně konzervativní a trvají na svých zvycích a pravidlech.