Na našich akcích (ale i jinde) je často slyšet větu: ..“On byl tak hodný a poslušný a teď…“. Dospívání je proces změn nejen u lidí, ale u všech živých tvorů, proto jsme pro Vás dnes vybrali opět jednu kapitolu od pana Trumlera:
Běžné změny chování spojené s dosažením určitého věku se vyskytují zvláště tam, kde jsou ve vztahu člověka a psa nedobré předchozí zkušenosti. Ale i ten, kdo se nedopustil žádných chyb, se přesto dočká toho, že s jeho psem začnou být určité potíže.
Zhruba od počátku pátého měsíce věku se zdá, jakoby se od nás pes trochu odtahoval. To je normální a nemusíme se tím zneklidňovat. V této době se totiž mladí pokoušejí, pokud možno bez starých, tedy na vlastní pěst, prozkoumávat místo, kde žijí. Hrají si na smečku, vytváří si hierarchii, musí být opatrnější. Vymaňují se přece přechodně (na hodiny) z rodičovského dozoru. Přesto stále uznávají autoritu vůdce smečky. V tomto věku poprvé vedení smečky přibírá mladé členy k lovu. Odtud tedy pramení neklid, který můžeme často pozorovat. Protože jsme však většinou my lidé často již s pejskem podnikali delší výlety, neprojevuje se tato fáze nijak nápadně.
Mnohem důležitější změny se pak ale odehrávají kolem devátého měsíce života. V té době začíná být většina psů vzpurných, klackovitých – chovají se jako výrostci. Nabýváme dojmu, že celá dosavadní výchova byla k ničemu. Ale nemějte strach. Pokud byla výchova skutečně dobrá měla smysl. Jen právě v této době nesmíme povolit. Všechno je to úplně jednoduché: menší, nepodstatné věci budeme jednoduše přehlížet, ale všechno ostatní, co ruší navyklý denní řád, zcela rozhodně a bez rozčilování potlačovat, důsledně a neúnavně. Příčina tohoto jevu je opět ve smečce – mláďata se v tomto věku vydávají na zkušenou, bez dosavadního učitele. Při tom se oddělují sourozenci. Každá mladá vlčice jde sama, samci se však vypravují společně. Někteří se nevydávají nikam, ale zůstanou raději u starých. Takovéto přeskupování musí být přirozeně dobře připraveno, proto mladí začínají už v devíti měsících „šťourat“ do ostatních, vyměňují si s ostatními názory, přehnaně zdůrazňují svou nezávislost. Když si ujasníme tyto okolnosti, lépe svému psu porozumíme a poučíme ho o tom, že on bude ten, který zůstane trvale v našem hnízdě, ať se mu to líbí nebo ne! Pes to uzná a když kritický měsíc pomine, bude nám za toto moudré rozhodnutí vděčný. Zůstat doma je přece mnohem příjemnější…
Zcela zvláštní, ba dokonce klíčovou proměnu pak pes prodělá v osmnáctém měsíci života. V této době se rozhoduje o způsobu našeho dalšího soužití se psem. Teď se teprve ukáže, co si vzal z našich výchovných lekcí. Pokud jsme se nedopustili žádné rozhodující chyby, duševní dozrávání našeho psa možná ani nezaznamenáme, všechno bude nadále harmonicky probíhat jako doposud. V optimálním případě zjistíme, že náš pes se stal skutečně sebevědomým, působí dospěleji a budí dojem sounáležitosti s námi.
Bohužel často je tomu úplně jinak a právě v této době budeme muset splatit účet za chyby, jichž jsme se dopustili. Až do tohoto věku se pes podřizoval nevyhnutelnostem – teď ho však přestane bavit hrát dále hloupého. Tam, kde se v rodině nenajde nikdo, kdo by byl schopen rozhodujícího slova, se např. bude snažit převzít úlohu vůdce smečky. Pro psa je totiž nepředstavitelná skupina bez disciplinovaného vedení, které ví, co chce. Proto on sám začne vychovávat své lidské partnery, ovšem zároveň požaduje bezpodmínečnou poslušnost. Na procházkách bude chtít rozhodovat o tom, kterou cestou se vydat, doma zase o tom, kdo nás smí a kdo nesmí navštívit. Pokud to nebudeme respektovat, potom na nás i zlostně zavrčí, vycení zuby a – když to nepůjde jinak – pro výstrahu se po nás ožene. Toto chování nemá nic společného s tím, že by pes byl zlý. Zcela naopak – cítí se za nás zodpovědný, myslí to s námi dobře, proto je toho mínění, že bez jeho vedení bychom byli úplně ztraceni. V tomto čase se může stát zase hodným a poslušným pouze u silných osobností, které ho převyšují sebedisciplínou a důsledností. Když se tedy pes pokouší umístit na špičce lidské rodiny, zcela jednoznačně to znamená, že v ní nenašel svoji jistotu a nyní, když je sám dospělý, musí chtě nechtě roli vůdce smečky převzít sám. Dělá jen to, co je jeho přirozenost.
Mnohem problematičtější je, když jsme se v mládí našeho psa dopustili hrubých přestupků proti jeho přirozenosti. Teď nám předloží účet. Kdo byl toho mínění, že mladému psu je nutno „ohnout hřbet“, kdo svého psa stále jen potlačoval, aniž by mu poskytl sebemenší prostor k duševnímu rozvoji, ten musí počítat s tím, že osmnáctiměsíční pes při nějaké zdánlivé zámince exploduje. Všechno, co se v něm po dlouhou dobu hromadilo, najednou vybuchne ve formě přehnané agrese. Psi, kteří prošli ve svém mládí více rukama a na nichž si vyzkoušelo své „umění“ několik různých „krotitelů“ mohou reagovat podobně, ačkoliv nový majitel mu nikdy nic špatného neudělal.
To byly dva extrémní případy psa:
- jeden přejímá vůdcovství ve smečce
- druhý se mstí za prožitý útlak
Mezi těmito extrémy existuje tolik přechodů, kolik existuje psů a jejich majitelů. Zpravidla potom slýcháme, že se objevila ta nebo ona „moucha“, „zlozvyk“ nebo jak to všelijak lidé nazývají, které pes před tím neměl. Jeden už tak dobře neposlouchá, druhý odmítá spát na chodbě, třetí si začal otvírat dveře, další vrčí, když se někdo přiblíží ….A vždycky slyšíme komentář: To až dosud nikdy nedělal!
Jedno je naprosto jasné: pokud dospělý pes není takový, jakého jsme si vysnili, neměli bychom z toho obviňovat psa. Většinou jsou to zážitky z mládí, které prodělal s jinými lidmi nebo námi samotnými, které zformovaly jeho charakter.
Jen pro úplnost se zmíníme o tom, že u mnoha psů můžeme pozorovat změnu v povaze ve třech letech věku. V tom případě se většinou jedná jen o další upevňování charakteru doprovázeného klidnějším, skoro by se chtělo říct důstojnějším chováním.

Z knihy „ Pes mezi lidmi“ – Eberhard Trumler, str. 100 - 103